Únor 2010

dvacátého sedmého února dva tisíce deset.

28. února 2010 v 16:01 | Yasmin
Chá.
Když... ono bylo včera tak krásně..


Hah. Já za to nemůžu, jen tak jsem fotila.. Ale já se do těch včerejších fotek vážně zamilovala. Možná to jenom proto, že.. ha. Radiš nic.


Haha. Smějte se se mnou. yas cvakala jen tak a z radosti. haha.



I venku bylo krásně..


A víte co ? Chá. Těch fotek si radši vůbec nevšímejte, lalalá, lalalá. Jsou jen ... abych si ten den někdy mohla připomenout.

where nobody knows her name

26. února 2010 v 13:34 | Yasmin
Z komentářů minulých článků nejsem o moc moudřejší, vzhledem k reakcím na délku mých článků. Nějak bych to rozdělila na dvě poloviny, jedna si stěžuje, že chce číst, další říká, že je to víc přehlednější a tak dále a tak dále. A já se taky nemůžu sama rozhodnout, pche !


Fajn, já vím, že tyhle věci jsou na mně - je to můj problém, žeano. Já vím. Ale... Tak to uděláme takto. Za perexem vždycky bude článek pro ty, co si chcou počíst, nejstručnější blafy budou u fotky... ( není to geniální ? )

I've been living a lie, there's nothing inside.

21. února 2010 v 18:50 | Yasmin
... Ona má tenhle čistě holčičí způsob myšlení. Komplikuje věci k nerozmotání a domnívá se, že tím jsou zjednodušeny.


Pardon. Já... jaksi nemám náladu nic dělat. Teda, možná náladu jo, ale chuť ne. ( Je to možný ? )

Tak se zas mějte. Třeba někdy budu zas psát nekonečné články. Ale zatím to nevypadá, že se to chce spravit do normálu. Asi začnu upředňostňovat jenom pár větiček. Stejnak to nikdo nečte.

Dobrou noc... Hodně měsíčků v zenitu a hvězdičkama posypaných obloh. Já.. usínám.
Yas.

without.

18. února 2010 v 19:55 | Yasmin
Byla zvláštní, žila jim nepochopitelným způsobem.


( Já chci modrý oči ! Já chci modrý oči ! Óó božínku... )
Na Yas nezvykle krátký článek, který se snad ani nejde nazvat článkem, eeh, já vím. Ale není čas, je stálý spěch a pořád sem a tam zas. Omluvte mě...
Tak zase někdy.
Yas.

eM eM aneb poznejte blondýnu.

14. února 2010 v 11:12 | Yasmin
Zdravíčko.
Tak nějak vám už předem odpovím na nevyřčené dotazy, na které nikdy nikdo neměl ani v úmyslu se dotazovat. Mám se tak nějak zatím skvěle, ano, neumím počítat dál než do padesáti pěti a třičtvrtě, moje nejoblíbenější číslo je 417 a táhne mě to do Švédska. Stačí ?!

Aaah, zapomněla jsem, že tu nejste kvůli tomu, abyste si četli mé odpovědi na smyšlené otázky. No. Včera jsem byla donucena ( aano, donucena ! víte, jaký je to šok, když vás někdo do něčeho nutí ?! ) něco nakreslit. A podleee... eeh, skutečnosti. Ale vydupala jsem si fotku * uff *. Totiž, podle skutečnosti já vážně kreslit neumím. ( Ne, že bych podle fotky uměla, ale betre to tak.. čistě teoreticky.. podle fotky to prostě je lehčí. )


Ano ano. Takže jsem kreslila podle fotky. Haha. A... možná to bude blbý, ale já jsem s tím vážně asi spokojená. Totiž, mě nikdy nešly portréty. Nikdy jsem je neměla ráda. A vůbec je nekreslím. A vzhledem k tomu, že tohle by byl můj oficiálně třetí portrét, jsem vůbec nečekala, že to dopadne tak dobře. Vlastně mi to zprvu vůbec nešlo, nedokázala jsem chytit tvar a tak - ale je vážně dobrý, že když ten začátek překousnete, tak se do toho dokážete úplně dostat. Sice to vypadá trocu divně a nepodařilo se mi tak úplně vytvořit ten efekt, že má kapku zakloněnou hlavu, ale... eeeh, když vezmete v úvahu můj portrét Avril přesně před půl rokem, tak bych řekla, že to je pokrok.

Dál... Pro ty blázny, co si rádi čtou můj život v písmenkách.

Winter time.

11. února 2010 v 18:40 | Yasmin
Zdravím. Jaksi nakrátko.

Žádný sáhodlouhý článek, jenom pír větiček.
Včera jsme byly s K. fotit, tak přidávám jedinou fotku. Zítra půjdeme zase. Ahh, to bude zas nával. Jdu ven. Krásně do toho svěžího vzdoušku.

P.S. : věřili by jste, že jsme v úterý došly v noci až těsně před hřbitov? Tam, kde nejsou žádné lampy, jenom s malinkatou baterečkou v ruce. Haha.


Cheers.

Semper sunt plura deteriora bonis.

7. února 2010 v 17:58 | Yasmin
( Vždycky je horšího víc, než dobrého. )

Zdravím.
Po týdnu zase ve spolek, jupí. Moc se omlouvám, ale ta moje lenost vždycky vyhraje nad mým dobročinným já, tudíž vždycky skončím u krbu s knížkou. Ach jo.


Mimochodem. Vůbec jsem neměla v úmyslu fotit tohle. Vůbec. Vážně a naprosto. Nehledejte tam prostě nic jinýho, než jsou moje nemožný nohy a dvě semišový kozačky, který mám až úchylně ráda a nosím je jen do města. Muahahá.

Kdo má neobvyklou tendenci číst moje články, ( blázni ! šílenci jste ! ), nechť si pročte můj nudnonudný seznam novinek, přičiněných a učiněných za poslení týden.